Pravou krásu je možné vždy zřetelně poznat podle toho, že v nás dokáže oživit záchvěvy zjasnělého vnímání, povznášející cit až k východisku života. V tomto stavu, hraničícím s vroucí, plně vědomou modlitbou, je možné dosáhnout stupně duchovního osvícení a díky tomu snáze poznat pravý smysl vlastního životního poslání se všemi možnostmi, které nabízí. Toto je hlavní význam krásy v životě člověka, a proto je úsilí o její vytváření ve všech projevech lidského konání silnou ochranou před duchovním pádem. Tento nezastupitelný účinek pravé krásy však pochopitelně nevzniká náhodně, ale je zákonitým následkem spojení pravé krásy s čistotou, s níž vytváří dokonale harmonický celek – umění.

Ale může být vytváření umění omezené jen na oblast určitého výtvarného zaměření, když krása a čistota může a má být součástí každého nádechu, pohledu nebo postoje člověka ke svému okolí? Vždyť známe mnoho výtvarníků, jejichž výtvory nemají s krásou, čistotou a povznášením citu nic společného, zatímco například některé ušlechtilé projevy harmonického soužití duchovně zralých lidí všechny tyto hodnoty obsahují zcela přirozeně až v nápadné míře.

Odpověď je jednoduchá a jasná: z napsaného je možné lehce pochopit, že umění s určitým výtvarným zaměřením v žádném případě přímo nesouvisí, protože jeho rozvíjení je úzce spojeno především s úrovní života každého člověka, který si jeho povznesení vytyčil jako svoji základní lidskou povinnost.

Žel, nepochopení této skutečnosti způsobilo již mnohokrát vážné škody, mezi něž neodvratně patří i to, že umění bylo v povědomí společnosti postaveno na zvláštní vyšší stupeň, oddělený od běžného života, a to později vedlo k jeho odtržení od reality a k následnému snížení na stupeň iluzí bez obsahu, síly a vypovídající hodnoty. A nejen to, právě z tohoto nepochopení vznikl později i mylný názor, že kdo se odborně nespecializuje v určitém výtvarném oboru, toho se přirozená povinnost rozvíjet umění – jako nekvalifikovaného člověka – vůbec netýká.

Umění však vytváří uspořádanost, a proto právě jeho oddělením od běžného života jednotlivce muselo ve společnosti dojít k zoufalému zmatku, který prožíváme. Není proto jiné cesty k ozdravení společnosti, než návrat k čistému umění, které bude opět vytvářené každým, i tím nejnepatrnějším projevem lidské vůle. Umění navíc patří k jedné z nejvlivnějších společenských hodnot také proto, že je povzneseno vysoko nad omezené hranice náboženských, politických, ideologických či rasových příslušností, a z toho důvodu se týká každého stejně.

Uspořádanost vytváří základ pro harmonický, činorodý život, po němž touží všichni lidé čistého srdce, a jen v harmonické činorodosti se mohou ideálně vyvíjet generace nových pokolení, protože zmatek, násilí a válka ničí všechny čisté ideály již v prvopočátcích svého vzniku. Dnes je proto třeba mnohem více než kdykoliv předtím pamatovat na to, že Zemi jsme nezdědili od našich otců, ale „vypůjčili jsme si ji od našich dětí“. A jim ji jednou budeme muset také odevzdat, spolu s břemenem nepochopitelné zodpovědnosti, kterou si nese každý, komu bylo dovoleno smět se narodit.

Na závěr si ještě připomeňme, že skutečně krásné je jen to, v čem je možné zřetelně vytušit existenci něčeho Vyššího, a proto konání člověka bude moci být krásné jen tehdy, když nebude upoutávat pozornost ostatních lidí samo na sebe, ale bude ji jako zrcadlo odrážet ke Stvořiteli, který má být takto poznáván ve své Velikosti, a naopak, když bude Velikost Stvořitele odrážena jako zářivý paprsek Světla směrem do okolí, k ostatním lidem a všemu živému. Ne v člověku, ale jen v tomto jasném zrcadlu čistého citu bude potom možné „vidět“ i obrazy dokonalého života ve vzdáleném duchovním domově – Ráji, který nám má stále zářit před očima na cestách života jako pravzor celého pozemského úsilí.

Důkazem toho, že člověk bude vytvářet každým činem umění a pravou krásu, je to, že svoji pozornost již nebude jednostranně zaměřovat na jednotlivosti svého života, ale že život začne chápat a zušlechťovat jako jeden veliký, neoddělitelný celek se vším, co s ním souvisí a co k němu patří. Tím stane se konečně důvěryhodným i v očích blízkých, kteří mu dosud nedůvěřovali kvůli zanedbávání této přirozené součásti života.

Text od Tomáše Lajmona z knihy “Na cestě vzestupu”