Měl jsem nedávno určité prožití, o kterém si myslím, že možná stojí za sdílení s ostatními. Nepovažuji to za nic zvlášť objevného či převratného, ale třeba tento můj, ve vlastním prožití nalezený nový úhel pohledu, pomůže někomu jinému.
Tak tedy…
Jako každá jiná práce, má i mé zaměstnání své výhody a své nevýhody. Mezi nevýhody toho mého patří mimo jiné i to, že trávím velmi mnoho času o samotě. Úplně mě to netěší a i přesto, že mám skvělou rodinu, to na mě občas nelehce doléhá.
V jedné takové chvíli, kdy jsem opět silně prožíval jisté opuštění a samotu, mi došlo, že něco je vlastně asi dost špatně. Ovšem tak nějak jinak, než že jenom dělám takovou práci, co už bych snad radši nedělal …
Napadlo mne – jak se můžu cítit takto osamělý, když vše kolem mě je živé?
Vždyť přece úplně všude kolem mě je život! Vše, co nás obklopuje přímo klokotá a překypuje životem!
Bytostné na mnoha úrovních. Bezprostředně a neustále, vždy a všude! Stačí se sehnout, natáhnout ruku či jen nastavit tvář. Stačí otevřít oči.
Malí i velcí bytostní přírody. Bytostní, pečující o naše těla. Bytostní, pracující na bezprostředním dění, které k nám neustále přichází, dotýká se našich niter a umožňuje nám v prožívání toho všeho vnitřně růst.
Také zástupy a zástupy nádherných lidských duchů. Třeba těch, co stojí v každé chvíli přímo nad námi a pomáhají mě i vám, nám všem. A přitom vzájemně nádherně spolupracují. Vždyť i oni sami jsou obklopeni těmi, co zase vedou a pomáhají jim samotným.
Vždyť teď, právě v této chvíli se nad námi a všude kolem nás odehrává plno tak úžasných lidských příběhů, plno tak neskutečně úžasného dění, že všechny knihy, všechny filmy, všechny básně, co jsem kdy viděl a četl a dojímal se nad nimi, jsou jen pouhým šedým, matným odleskem skutečného života.
A já tady teď přitom ležím a místo nepřicházejícího spánku se užírám pocitem osamění a zapomenutí. Jak bláhové a naivní. Hloupé. A sebestředné.
S tím mi dochází další souvislost.
Všechen ten kypící život prostupuje jedna cenná a vzácná esence.
Je ve spolupráci bytostných. Je v tom, s čím se k nám sklání naši pomocníci. Je v tom, jak si naši pomocníci pomáhají navzájem. Je ve všem, co roste jako radostné, světlé a trvale životaschopné.
Je to esence přátelství.
Přátelství srdečné. Přátelství upřímné. Přátelství dávající, motivující k činům a uvádějící věci do pohybu. Přátelství hledící pouze na dobro a podporu toho druhého, pro dobro v něm, pro dobro kolem nás. Ryzí přátelství, které letí přes překážky a nezadrhává se na vlastních osobních malichernostech, odlišných názorech, jiné zralosti. Přátelství nepoužívané jako nástroj pro usnadnění své vlastní cesty, ale přátelství jako cesta.
Vždyť přece celé stvoření je srdečně přátelské. Ryzí přátelství, jedna z forem lásky. Lásky, která prostupuje a nese celé stvoření.
Toto mi nyní chybí. Prožívání tohoto v širším měřítku, ale i na osobní rovině. Ač to hýbe celými úrovněmi, zde mi to zkrátka, samozřejmě až na několik světlých výjimek, chybí a vždy chybělo.
Ovšem především mi dochází, že vše, co chceme a po čem toužíme, se musíme naučit uskutečňovat sami ze sebe. Sami v sobě. Teď a tady.
Nikdo jiný nám to nedá, samo to nepřijde. Nemůžeme spoluprožívat a podílet se na něčem, když nejsme schopni sami do toho vložit a přidat sami sebe. Nic nemůžu s hladovým požadavkem hledat ve vnějším světě, musím to najít a začít rozvíjet nejprve sám v sobě. Musí se to pak následně stávat živější, pevnější a silnější, ale výhradně mou vlastní snahou, mým vlastním pochopením, vlastním osobním i osobitým uchopováním.
Chybí mi prožívání přátelského spojení se svým okolím? Je to jen má vlastní chyba. Ve mně je překážka. Já musím pozvednout hlavu a začít vnímat jinak svět kolem sebe. Já se musím naučit vnímat ho přátelsky. Já sám se musím naučit dělat věci z „pouhého“ přátelství ke svému okolí. Bez očekávání, natož pak požadování čehokoliv nazpět.
Vždyť stvoření je plné tvorů, kteří soucítí s druhými a mají o druhé upřímný zájem. Kupodivu tedy nejspíš i o mne. To, že ležím a trápím se ve vlastním vnitřním vězení, je jen má vlastní chyba a hloupá, umanutá sebestřednost…
Takže tedy…
Chybí nám láska okolí? Naučme se nejprve my sami mu lásku dávat.
Chybí nám v životě Světlo? Učme se být my Světlem pro své okolí.
Chybí nám… ?
Cokoliv nám chybí, začněme to tvořit. Sami, v malém, podle svých možností, ale podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A ono to k nám přijde…
… pravděpodobně pak v takové formě, že nám to nakonec vžene do očí slzy mocného vděku.
M.M.
