Malé pšeničné zrnko bylo zaseto do půdy země, která jej cele sevře do svého chladivého a tmavého objetí. Když se v ní zpočátku nachází, zdánlivě oddělené od života okolní přírody, zdá se nám, že je ponecháno napospas možnému zániku a spojení se sluncem a jeho hřejivým zářením již nikdy nenajde. Působením přírodních vlivů, jejichž neodmyslitelnou součástí jsou i bouřky a déšť, se však stává tmavé a chladivé objetí země pro malé pšeničné zrnko jedinečným životním prostorem, umožňujícím mu dosáhnout prvního stupně vývojové zralosti – proměnu na malý klíček. I přestože je ještě slabý, může prožívat přímé spojení s krásami okolní přírody a konečně i se sluncem a jeho hřejivým zářením.
Koloběh přírodních proměn a vlivů však neutichá, a všechno usilující k životu je posilováno ve svém růstu. Pšeničný klíček se díky tomu dostává s odstupem času na druhý stupeň své vývojové proměny a stává se z něj zralý a silný klas, ohýbající se pod váhou množství svých nových zrn, připravených k zužitkování.
Poslední, třetí proměnou, která ještě pšeničné zrnko čeká, je jeho obrušování a vrcholná proměna na bílou mouku, z níž bude později vyroben chléb, sloužící jako pokrm k nasycení. A to je završením malého zázraku přírody, protože člověk, jenž celý tento vývojový proces pozoroval, by si při pohledu na sněhobílou mouku nikdy nepomyslel, že tato byla vyrobena z maličkého pšeničného zrnka, jež začínalo kdysi svoji pouť osamocené v tmavém a nevlídném objetí země.
Zamysleme se nyní nad tím, že obdobou pšeničného zrnka jsme i my, lidé, protože také naše lidsky duchovní podstata přichází na Zemi, do temnoty, těžkopádnosti a chladu pozemské hmotnosti s cílem vlastního vývoje a zdokonalování.
Když se narodíme, vyrosteme a dospějeme, jsme přitom nuceni bojovat se starostmi života a často se nám zdá, že jsme podobně jako malé pšeničné zrnko osudem nevlídně ponecháni napospas překážkám, starostem, mnohdy dokonce samotě či nepřátelství od druhých.
Z těchto takzvaných životních bouřek, ať již jsou jakkoliv těžké a dlouhotrvající, však vždy současně přichází „déšť“ – poučení, díky němuž dokážeme postupně dozrávat a dosáhnout prvního stupně naší duchovní zralosti. Stáváme se živoucími „klíčky“, rostoucími již nad povrchem země, jsme tedy lidmi s potřebným životním nadhledem, jenž nám umožňuje získávat stále užší spojení se Světlem Stvořitele.
I když jsme dokázali stát se osobitými rostlinkami usilujícími vzhůru, jsme ale ještě slabí, a proto potřebujeme v neustále se střídajících životních bouřích – kladech a záporech také nadále sílit a důkladně podporovat všechno, co je v nás ještě nedostatečné a co teprve čeká na své zdokonalení. Když v tom vytrváme, s odstupem času se dostaneme na druhý stupeň své duchovní zralosti a stáváme se zralými „klasy“ – silnými lidskými duchy, připravenými vydat několikanásobnou „úrodu“ – pomoc svým blízkým, čerpajíce přitom ze svého základu, pevně „zakořeněni“ v poznání a respektování Zákonů Stvoření.
Pomoc druhým, duchovně ještě slabým lidem nás nakonec uschopňuje dosáhnout posledního, třetího stupně naší duchovní proměny. To znamená, že smíme být právě díky pomáhajícímu úsilí „přeměněni na sněhobílou mouku“, tedy duševně zcela očištěni a schopni spojení s celkem, stávajíce se tak duchovní posilou pro všechny, kteří touží nasytit se poznáním Pravdy.
Není krásné poznávat, jak jsme my, lidé, ve skutečnosti Stvořitelem trvale obdarováváni – jak nám okolní příroda denně ukazuje v podobenství života malých pšeničných zrnek, kterých najdeme na poli tisíce, správný směr naší životní cesty, a to tím nejjednodušším způsobem? Kdybychom konečně dokázali otevřít dokořán bránu svého citu, byli bychom mnohem šťastnější, protože krátká procházka úrodným polem či kvetoucí zahradou by nám přinesla více pravého poznání než desítky přečtených knih, v nichž s námahou přijímáme subjektivní názory jiných.
Až tedy budeme ve svých rukách držet krajíc chleba, uvědomme si, kolik malých zázraků přírody obsahuje a vroucně za to poděkujme. Pamatujme při tom také na to, že když je nám těžko a jsme zmítáni bouřkami našeho života, děje se nám tak proto, abychom v poznání zesílili, stejně jako malé pšeničné zrnko, které bylo zpočátku uvězněno ve zdánlivě nehostinné zemské půdě, a abychom mohli být jednou očištěni a vyzdviženi na oltář života ke cti Stvořiteli.
Text od Tomáše Lajmona z knihy “Na cestě vzestupu”
