Co nám o zákonitosti lidské povahy prozradí dřevěný špalík ve chvíli, když jej chceme rozseknout na dvě části?.

Když ho položíme na zem a začneme sekat sekyrou z boku, tedy přes kůru, dřevo přesekneme jen velmi namáhavě a pomalu, možná i za cenu pálivých puchýřů na dlaních. Docela je ale možné také to, že jej dokonce nepřesekneme vůbec.

Co se ale stane, když si špalík postavíme na výšku a začneme sekat do letokruhů shora? Odpověď je jednoznačná: jedním silným úderem na správné místo ho rozsekneme na dvě části, a to dokonce bez větší námahy a ztráty času.

Podstata tohoto úspěchu není náhodná. Spočívá v poznání a využití směru růstové struktury dřeva, tedy ve využití jeho vnitřní logiky a zákonitosti. Pokud jsme tuto zákonitost poznali, nepotřebujeme dřevo nikdy „sekat na sílu“, abychom jej hravě opracovali.

Obdobou pevného a tvrdého dřevěného špalíku je nejednou i zatvrzelé srdce člověka, které chceme otevřít hlubším duchovním citům silou slova.

Nepoužíváme-li tuto sílu uvážlivě a nevřadíme-li ji do zákonitostí Stvoření i do zákonitosti povahové struktury dotyčného člověka, nikdy nic nezmůžeme, jen se slovně energeticky vyčerpáme. Dokonce za sebou takto často zanecháváme proudy negativních emocí, pramenících ze slovních sporů. Je to přesně jako v případě rozsekaného dřevěného špalíku, který jsme si nesprávně postavili a potom nám nezůstalo dost sil a času na dokončení práce.

Jak tedy vidíme, jen poznáním zákonitostí povahy člověka je možné uspět.

Co však znamená poznat zákonitost lidské povahy a co je třeba činit, aby se srdce nám blízkého člověka otevřelo pro city lásky a dobra?

Především je důležité pochopit, že základním stavebním kamenem povahy každého dospělého člověka je svobodná vůle. Díky ní každý může a musí sám svobodně rozhodovat o svém štěstí či neštěstí, a to i kdyby se nacházel v ohrožení života.

Naší úlohou není proto rozhodovat za dotyčného člověka nebo jej nutit k určitému rozhodnutí, ale vytvářet podmínky pro správné rozhodnutí. Chovat se v jeho blízkosti tak, aby mohl jednat zcela svobodně a osvíceně, neovlivněn náladami, kterým by snad právě bez naší pomoci i nadále podléhal.

Představme si to na konkrétním příkladu. Nacházíme se v nitru tmavé jeskyně, kde nic nevidíme a kde se nedokážeme zorientovat v prostoru, abychom nalezli cestu ven na světlo.

Spolu s námi je tam však naštěstí i člověk, který cestu ven na světlo zná a současně má ale k dispozici i pochodeň a zápalky. Odpovězme si nyní na otázku: přáli bychom si, aby nám tento člověk ve tmě jen vyprávěl, kudy vede cesta ven, anebo bychom raději, aby nám zapálil pochodeň, pomocí níž bychom se sami dokázali zorientovat?

Odpověď je jednoznačná, přáli bychom si určitě světlo. Vždyť kdyby nám dotyčný člověk o cestě ven za světlem vyprávěl, je jisté, že by vyprávěl jen o té cestě, která byla určena jemu. Kdyby však rozsvítil, umožnil by nám zjistit, že z daného místa vede na světlo možná i deset jiných, příjemnějších cest, a přitom jen jedna z nich je pro nás ta pravá.

Pamatujme proto! Naše úloha ve vztazích, i tam, kde chceme jen pomáhat, nespočívá v určování životní cesty jiným, protože sami často nepoznáváme tu vlastní, ale ve vytváření podmínek pro správné rozhodnutí. V přinášení klidu a duchovního světla, které v sobě nenese akt vlastní vůle, ale plně nechává prostor k působení proudů duchovních záření, schopných samočinně usměrňovat průběh i těch největších životních událostí.

Když toto poznání pochopíme ve svém nitru, oblaží nás štěstí, které jsme doposud nepoznali. Staneme se majáky pro lodě na rozbouřeném moři života. Majáky, které neurčují směr životních cest, ale svítíce daleko do stran osvětlují široký pruh a tím chrání plující před neštěstím. Tím se také staneme znalci povah lidí, kteří se nám pak přirozeně budou s důvěrou otevírat, a konečně především budeme poznávat také stále více i sami sebe.

Text od Tomáše Lajmona z knihy “Na cestě vzestupu