(osobní výpověď uměleckého řezbáře o chápání umění)
Je krásné vnímat, jak se malé semínko stromu stává výhonkem a potom velkým stromem, jehož větve se jako rozpažená ramena těla vzpínají vzhůru ke slunci, do volného prostoru. Ale to není všechno, stejně krásné je i ono velkolepé tušení tajemství, čekající na své odhalení celá desetiletí v samotném kmeni stromu, a to až do chvíle, dokud se nenajde jejich objevitel.
A snad právě v tom spočívá úloha umělců, zabývajících se dřevem – objevovat tajemství, které do stromu vložila sama příroda v koloběhu roků, aby se stalo všem poznatelné a přinášelo své významné výpovědní poselství beze slov. Není to však lehká úloha, protože každý strom si své tajemství bedlivě střeží a odhaluje je jen těm nejtrpělivějším. Je to ale nesmírně hodnotná a krásná úloha, protože učí pokoře, a tím vede k vlastnímu sebepoznání.
Během studia bylo pro mě dřevo pěkným materiálem, zútulňujícím prostředí a majícím především užitkovou hodnotu. Před časem ale v mém vztahu ke dřevu nastal přerod. Šel jsem po chodníku přes jeden park a pohled mi utkvěl na jednom krásném, mohutném starém dubu. Tehdy jsem poprvé dřevo nevnímal jako neživou věc, ale jako silnou koncentrovanou energii, stoupající z hlouby země k nebi. Dokonce jsem viděl, jak se dřevo stromu stáčí okolo osy kmene směrem nahoru, jako by se jeho energie zvedala krouživým pohybem. Bylo to pro mě jedinečné prožití. Dnes, když si sedám ke dřevu s dlátem v ruce, chápu, že řezbářství je formování energie země, která vytvarováním a zušlechtěním získává ještě větší sílu a působí tak podpůrně a krášlivě na všechno kolem.
Když rekapituluji svůj přístup k umění, vzpomínám si na další důležitý přerod. Zpočátku jsem si myslel, že moje výrobky budou krásné tehdy, když na sebe budou poutat pozornost okolí, když v nich bude znatelná moje osobní zručnost a odbornost. Později jsem pochopil, že umění odpuzuje, když pohlcuje pozornost okolí do sebe, ale je krásné, když dává vytušit existenci něčeho vyššího, než je samotné dílo nebo jeho autor. Obrazně řečeno, každé pravé dílo má se podobat čisté zrcadlové ploše, odrážející hřejivé paprsky slunce do prostoru, kde možná bylo chladivé šero či tma. Je možné jej rozpoznat od kýče vždy jednoduše i bez vysokoškolského vzdělání, protože nevzbuzuje bujnou fantazii a nevázanost, ale tichou vzpomínku na krásu našeho pravého domova, na sílu pravé lásky, cti a spravedlnosti.
Umění rozechvívá cit, a ne rozum. Dává sílu kráčet vpřed a nikdy nebere naději ani neodvádí z přímé cesty k naplnění smyslu života. Zjednodušeně řečeno, když se člověk po kontaktu s tím, co lidé nazývají uměním, stane soucitnějším, trpělivějším a silnějším v předsevzetích dobra, setkal se s pravým uměním. Vždyť stále platí, že podle ovoce je možné poznat pravost každého stromu i jeho hodnotu.
Pochopení předcházejících slov mi následně umožnilo poznat propastný rozdíl mezi pojmem umělec a výtvarník. Výtvarník je každý, kdo něco tvoří, přestože je to třeba ošklivé, avšak i veřejně uznávané zároveň, jak to vidíme v současném takzvaném umění. Umělec ale nejenže tvoří, ale tvoří především s pochopením, dává do díla cit i myšlenku, a tím svědčí o zmíněné existenci něčeho vyššího než je on sám a jeho pomíjivé dílo. V tomto smyslu není umění jen věcí vytvoření konkrétního díla, ale je projevem stále trvající duchovní a duševní vyspělosti člověka, který umění vytváří. Tedy výtvarník je výtvarníkem, jen když něco tvoří. Umělec je ale umělcem, i když spí, nakupuje a podobně. Protože umění a ušlechtilost jsou neodmyslitelným projevem a výrazem jeho vůle, jsou také součástí každého jeho činu v soukromí, i když jej nikdo nevidí. Když se tedy někdo nazývá umělcem, protože činí velkolepá díla uznávaná odbornou veřejností, a neumí si například ustlat vlastní postel, ještě se k umění ani nepřiblížil, přestože je na vrcholu své tvořivosti a pozemské slávy. Výtvarník tvoří mnoho navenek a podle množství výtvorů odvozuje svůj vztah k umění. Umělec tvoří především niterně a jen málo navenek, ale to, co vytváří, přetrvává na věčnost. Tedy přetrvává ne forma, ale myšlenka, kterou do díla vetkal a která je proměnlivostí hmoty nezničitelná.
