Milí čtenáři a přátelé, má následující slova nebudou žádným poučováním, předáváním nějakých moudrostí a doufám, že to nevyzní ani jako kritika. Chtěla bych pouze předestřít téma k zamyšlení. Zkrátka, vyslat ho do éteru.

     Zároveň vím, že to není pouze má ojedinělá a originální myšlenka, ale že vyvstala jistě i u mnohých jiných lidí. Tedy pro ně to bude pouze sounáležitost a podpora.

     Té mé myšlence, kterou bych vám ráda sdělila, předcházela určitá má prožívání, proto se zmíním nejprve o nich. 

     Mým dlouhodobým vnitřním nutkáním je dávat věci do harmonie a hledat zlatou střední cestu. A abych ji našla, je někdy potřeba se dostat do extrémů. Podobně jako na houpačce, kdy se zhoupnete na jednu stranu, poté na druhou a trvá nějaký čas, než se houpačka zklidní a dostane do středu.

     Takový malý extrém jsem prožívala v době kovidové, kdy jsme byli uzavřeni a nemohli se stýkat. Já jsem to neprožívala vůbec tragicky. Díky tomu, že bydlíme v přírodě, tak jsem v ní pobývala více než jindy a začala jsem ji i více vnímat, prožívat a souznít s ní. Což bylo velice hezké, ale začali mi po nějakém čase chybět lidi. 

     Sice jsem byla se svými blízkými, avšak chyběl mi kontakt také s jinými lidmi.

     Pak bylo velice oblažující, když jsem mohla vycestovat a potkat se opět se svými přáteli. 

     Toto prožívání mi jen potvrdilo, že jsme tvorové společenští, a že nám nestačí pouze bytostný svět, ale potřebujeme se společně potkávat, a to i s lidmi mimo rodinu. A je úplně jedno, zda jsme introverti či extroverti. 

     Když lehce odbočím od tématu, tak rozdíl mezi extrovertem a introvertem je především v jakémsi nádechu a výdechu. Introvert svou energii nabírá o samotě (nádech) a vydává ve společnosti (výdech), kdežto extrovert to má opačně – nádech ve společnosti, výdech o samotě. Ale pro oba typy je potřebné obojí – nadechovat se i vydechovat. Proto potřebujeme všichni jak samotu, tak společnost. 

     A nestačí pouze sociální sítě. Je potřeba se potkávat také osobně, protože při osobním setkání nastávají plnohodnotnější děje, nežli pouze při telefonickém rozhovoru či při dopisování. 

     Nedávno jsem však okusila další extrém – ze všech stran se na mě sypalo mluvené nebo psané slovo, ač to byla třeba i moudrá slova, najednou jsem byla zcela přesycena všech rozhovorů, ať již telefonických nebo osobních, všech těch článků, debat apod. Přestože ty rozhovory byly příjemné, já jsem z nich najednou byla zcela vyčerpaná.

     Pak však následoval víkend, kdy jsme s rodinou pracovali na zahradě a hned vedle i sousedé, každý jsme si hleděl své činnosti, mluvili jsme jen velmi málo, přesto jsme tam byli spolu, vnímali stejnou atmosféru probouzející se přírody, naslouchali ptačímu zpěvu a občas pozorovali naše zvířata, jak se spolu radostně kočkovala. 

     Vychutnávala jsem si tu celkovou atmosféru. Byl to pro mě balzám po tom velkém množství slov.

     Načeš jsem si uvědomila, že většina setkání s přáteli nebo různé akce pro duchovně naladěné a hledající lidi jsou převážně o slovech – přednáší se, debatuje se. A pokud se něco společně tvoří, tak je to opět většinou proto, aby se vytvořilo prostředí pro další přednášení a debatování.

     Tím nechci říci a nechci odsoudit, že přednášení je zbytečné a vůbec by se to nemělo dělat. Spíše jsem si uvědomila, že chybí rovnováha mezi slovy a skutky.

     Samozřejmě, mnozí z Vás v soukromí či v zaměstnání něco tvoří.  Avšak společně se lidé schází především kvůli slovům a pramálo kvůli nějakému společnému tvoření a prožívání. 

     Kupříkladu Zahradní dvůr ve Strakách dává možnost ke společnému tvoření. I když se tam stejně převážná většina lidí schází především kvůli slovům. 

     Chápu však, že práce v zahradě není pro všechny a někteří by tuto činnost nevykonávali s radostí, ale možná spíše naopak. A tvoření bez radosti není moc přínosné.

     Tvoření však není pouze o jednom směru. Je toho velká škála. Možná i v tom, kde by to člověk ani nehledal. 

     Přijde mi zkrátka škoda, že se lidé mnoha talentů schází pouze pro slova.

     V tomto pozemském světě nacházím nádhernou tvorbu přírodních bytostí, krásnou tvorbu dávno minulých generací v různých historických památkách, které chodíme obdivovat, a kdy ještě i drobná užitečná věc byla zároveň uměleckým skvostem. A pak je tu dnešní moderní doba, která těch krásných skvostů již mnoho neprodukuje. A to nemusí být pouze v architektuře, ale ve všem, co nás obklopuje, zároveň to jsou i ne přímo hmotné věci. 

     Určitě se o to hezké každý z vás snaží sám za sebe, ale není škoda, že se potkáváme spolu převážně kvůli slovům?

     Několikrát jsem zažila společnou tvorbu a bylo to velice obohacující. Člověk tím dává a dostává mnohem více než jen hmotnou krásu. A nemusí se u toho sedřít. 

     I jen společný zpěv či tanec nebo malba obrazů je krásné společné tvoření. A není to krásné pouze na oko či na poslech, ale vytváří se tím také něco krásného a obohacujícího i mimo hmotu. 

     Tím vás nechci nyní nabádat a tlačit, abyste nuceně vymýšleli nějaké společné tvoření. Můj záměr je dát tímto najevo pouze mou myšlenku či námět, jenž by se mohl u kohokoliv z vás uchytit, zhmotnit a přinést nějaké ovoce. 

     V kom to zarezonuje, tomu jistě přijde inspirace a mnoho nápadů. A možná se i u nějaké společné tvorby potkáme.

     Shrnuli to, tak ta stěžejní myšlenka je – najít harmonii (rovnováhu) mezi samotou a společným setkáváním, též mezi slovy a tvořením. 

     

D.M.