PRVNÍ SEN
V mém životě mi už od dětství často přichází prostřednictvím snů mnoho zajímavého prožívání. Některé sny mám přitom tak výrazně živé, že i po letech si na některé momenty z nich nesu vzpomínky stejně ostré jako na vzpomínky z denního, bdělého života.
Časem jsem zjistil, že když jsem v životě stál v nějaké těžké situaci a nevěděl kudy kam, přes sen mi často přišla pomoc. Z určitého nadhledu jsem viděl podobný děj, ovšem v širších souvislostech, a díky tomu jsem potom mohl nalézt pochopení a cestu ven z problému i v běžném životě.
…
Dlouho jsem v sobě řešil, a v podstatě stále řeším, otázku svého působení, své životní cesty. Před pár lety mi k tomu v určité životní fázi přišly krátce po sobě dva sny. Sny tak výrazné, že mě na několik dalších dnů vykolejily a mnoho následujících měsíců jsem pak hledal, co všechno mi prožití v nich mělo říct a jak to vše uchopit. Konkrétně tyto dva sny pak velmi ovlivnily a dodnes stále výrazně ovlivňují můj život. To, jak vnímám, co ke mně přichází a jak se následně rozhoduji.
Přestože barvu, hloubku a sílu prožívání mohu jen stěží vyjádřit pomocí slov, chtěl bych se i tak pokusit o tyto sny s vámi podělit. Na závěr pak částečně i o to, co jsem si z nich prozatím do dnešních dnů vyvodil. Třeba tyto obrazy, stejně jako mně, pomohou i někomu z vás.
Rád bych se také předem omluvil všem, kteří nemají kladný vztah k vědecko-fantastickému nebo také akčnímu žánru. Já sám jsem za svého mládí přečetl mnoho literatury i tohoto druhu a myslím, že můj mozek zasadil následující sny do těchto kulis, protože je zvyklý se v nich pohybovat a rozumí jim. Podstatné jsou pak samozřejmě širší principy obsažené v samotných obrazech.
První sen měl i pro mne poněkud neobvyklý formát. Je to pět různých obrazů, jdoucích jeden za druhým.
První dějství
Stojím s malou skupinkou bojovníků ve vrchním patře výškové budovy a z posledních zbytků svých sil odrážíme další vlnu náporu útočníků. Jsou jich plná patra pod námi a nyní není kam dál ustupovat. Nad námi už se žádné další podlaží nenachází.
Ta poslední vlna náporu byla velmi vyčerpávající. Kostlivci, tenké, téměř na kost vychrtlé a bezmasé kreatury, potažené kůží tenkou a zažloutlou jako pergamen, byli oproti opičím zrůdám, které byly silné, ovšem jinak celkem tupé, velmi lstiví a téměř se jim podařilo svou taktikou prorazit naše zábrany u vstupů do patra. Situace už je kriticky zoufalá a máme jen malou chvíli, než se nepřátelé znovu sešikují a zmobilizují do dalšího útoku. Jejich nenávist vůči nám je snad bezbřehá…
V tom krátkém mezičase jdu obhlédnout situaci a přicházím k prosklené vnější stěně budovy. Venku je šero a sychravo, nízká tmavá obloha s těžkými mraky nenabízí žádnou útěchu a dusí každou naději. Sklápím svůj zrak dolů k úpatí budovy a s hrůzou zjišťuji, že opičí obludy, hnány touhou nás zničit a roztrhat, právě našly nový způsob, jak se k nám dostat. S velkým úspěchem šplhají po vnějších stěnách budovy! Ke všemu se jich z tmavých, hlubokých stínů dole valí neskutečné množství, jsou snad úplně všude! Jsou k nezastavení, s novou taktikou a přílivem posil už cítí nadosah svůj konečný úspěch. Kostlivci u vstupů do patra nyní také napřeli síly a poslední zábrany, dvoje zabarikádované velké dvoukřídlé dveře začínají definitivně povolovat…
Dál už šlo vše ráz na ráz.
Nebyla šance se dál úspěšně bránit. Stáhli jsme se do středu haly, seskupili se do obranné formace a s hrůzou sledovali, jak poslední zbytky zátaras podléhají. Nepřátelé se spolu mísí a valí se na nás…
… toto je konec. Vím to. Není šance, není vyhnutí. Toto je naše… moje… smrt.
Plný hrůzy nyní vnitřně rezignuji, vzdávám to.
Zbytek mých spolubojovníků také vidí valící se zkázu a zoufale se na mě obrací: „Udělej to! Použij to!“
Cože? Co to říkají? Nechápu… „Co mám udělat?!“ ptám se.
„Vždyť víš! Udělej to!!! Tak honem, rychle přece!“ Jsou k smrti zděšení a zoufalí stejně jako já, ale evidentně vědí, ba jsou přímo přesvědčení o tom, že disponuji něčím, co nám ještě i v této chvíli může zachránit kůži. A spoléhají na to!
Ale na CO? Co to má být? Vždyť já nevím! Ta frustrace! Ten děs! Valí se na nás odporná smrt, zánik, všechny naděje jsou pryč, mí přátelé, mí druzi na mě spoléhají … a já prostě nevím. Já to nevím… Prožívám nejhlubší zoufalství a marnost. Zklamal jsem.
A nyní už je to tady. Konec. Jsou tu…
Zavírám oči. Dělal jsem, co jsem mohl. Víc nemůžu. Promiňte. Odpusťte mi. Odpusť mi. Odpusť mi Lásko. Odpusť mi Moudrosti. Odpusť mi Pravdo. Odpusť mi Kráso. S vámi v srdci a pro vás jsem bojoval. Víc už nemůžu. To je můj konec. Ale miluji vás…
A najednou, v momentě konečného odevzdání se smrti, ale zároveň také oné čistotě těch vyšších principů, či spíš tomu, co stojí za nimi, co je jejich zdrojem, mě naplnila síla. Krystalicky čistá, ale mohutná, mocná síla. Nádherná, bezbřehá. Síla žhoucí a rezonující čistou, dokonalou Láskou a Moudrostí. Něčím, co nejde dát do slov. Něčím, čemu však absolutně nemůže vzdorovat nic, co se s tou silou nezachvívá v souznění. Živoucí Láskyplná Moudrost, která je klíčem všeho. Vždyť vše, co je, je z ní. Z ní vyrostlo, a jí také v konečném důsledku podléhá.
Ta síla mě prostoupila a ve mně mocně žhnula. Byla nádherná a čistá a já byl nekonečně šťastný, že je se mnou a já smím být s ní. Nikdy už nechci nic jiného, než být s ní v souladu a s ní působit!
Jsem naplněn silou, které nemůže nic vzdorovat. Protože co může vzdorovat nejvyšší moudrosti? Nic!
Otevřel jsem oči. Viděl jsem kolem naší zoufalé skupinky to nepřehledné množství odporných útočníků a pozvedl jsem své paže. Paže plné Síly. Síla svým žárem sálala a proudila z mých dlaní. Síla, která nepatřila mmě, jenom já se mohl stát její součástí, a která svou čistotou odrazila a smetla útočící kostlivce a opičí obludy jako vítr uschlé listí…
V tom náhle střih.
Druhé dějství
Stojím na střeše zvláštní, zajímavé a rozložité budovy. Vypadá jako něco mezi starobylým kostelem, klášterem a hradem. Působivé členění, věže a věžičky, ochozy, arkýře…
Tak jako v mnohých jiných snech i nyní vnímám někoho po svém boku. Stojí mírně v pozadí, zcela nenápadně, neruší a nezasahuje, ale cítím, že spoluprožívá se mnou a je se mnou takříkajíc na jedné lodi. Cítím z něj určitou podporu a vnitřní souznění, ale nevidím ho. Neumím ho vůbec popsat. Je jako stín.
Náhle si všímám, že pod jedním lomením dvou střešních ploch je jakási deformace. Střešní krytina se na ploše přibližně jednoho metru vydouvá. Zdá se, že do konstrukce střechy zde nejspíš delší dobu pronikala vlhkost a začíná se zde bortit. Mrzí mne to, protože celá stavba se mi jeví velice působivě, je postavena v podmanivém slohu a vnímám, že slouží nějakému vyššímu, důležitému a zajímavému účelu.
Zvědavě přikládám k deformaci v krytině ruku, abych pohmatem zkusil zjistit stav podkladu pod ní.
Ale co to … najednou si s úžasem a s radostí uvědomuji, že síla … hmm … neumím to pojmenovat lépe než síla láskyplné moudrosti … je stále se mnou. Žije ve mně. Jsem šťastný, že jsem jí stále hoden.
A zjišťuji, že mi tato síla dává velmi zajímavou schopnost. Těžko se to popisuje, ale já svou dlaní „vidím“. Vnímám vše, co je uvnitř, a svým vnitřním zrakem vidím celou strukturu budovy. Vidím cokoliv, co mě zaujme, a chápu účel a smysl každého kamene, každého trámu, každého stavebního prvku vůči celku. Je to neskutečně úžasný pocit.
Cítím navíc otisk moudrosti i ze samotné budovy. Hlubokou moudrost toho, kdo se rozhodl postavit tuto budovu pro daný vysoký účel. Ta budova slouží a prospívá celému okolí. Cítím moudrost toho, komu byla svěřena stavba této budovy. Věděl přesně, co dělá a proč to dělá. Každá ruka, která se podílela svou prací na stavbě, to věděla. A všichni to dělali s láskou a radostí, protože čerpali z živé Moudrosti.
Nyní také vidím přesně rozsah škody v daném místě. Vidím příčinu a vím naprosto přesně, co je potřeba udělat.
Vnímám a prožívám moudrost. Tu, která se prolíná celou stavbou, tu, která mi umožňuje jí rozumět, tu, díky které vím přesně, co udělat.
Vnímám a prožívám sílu. Tu, která umožňuje mým rukám vidět, tu, která je uschopňuje udělat přesně to, co je správné a potřebné…
Děkuji za to vše!
A opět náhle střih.
Třetí dějství
Procházím rozlehlou budovou. Má několik pater a dlouhé široké chodby s mnoha místnostmi a sály.
Působí vznešeně, ale ne přehnaně okázale. Asi jako hezký klášter nebo skromnější zámecké sídlo. Je dost pravděpodobné, že se nacházím uvnitř oné budovy, na jejíž střeše jsem odhalil poškození. Procházím se a se zájmem si vše prohlížím. Vše je hezky uspořádané, účelné a světlé. Přesto se zde najdou skrytá zákoutí, působící zvláštně tajemně.
Pod tímto dojmem v jednom takovém místě podléhám své zvědavosti a v záhybu chodby, v jakémsi podloubí, se odvážím prozkoumat, co se nachází za dveřmi z masivního dřeva pobitými kováním. Nikdo mě nehlídá, na žádné omezení a překážky jsem dosud nenarazil. Zkouším otevřít a jde to, není zamčeno.
Zdá se, že je to jen jakási komora s policemi a regály plnými nejrůznějších věcí, které evidentně momentálně nenašli žádného využití. Vzadu v kamenné zdi je jen malé větrací okénko a panuje tu šero.
Vzadu v jednom regále vidím, že něco není v pořádku, něco je tam rozházené a chci to srovnat. Když však uchopím povalený předmět, náhle z poza stínu za regálem bleskově vyskočí cosi nehezkého, vztekle mi zaryje drápy do paže a zahryzne se mi ostrými zuby do dlaně.
Druhou, stále volnou rukou v obraně reflexivně chytám tvora pod krkem a zjišťuji, že se jedná o jeden exemplář kostlivce menšího vzrůstu. Asi, mrška zbabělá a zákeřná, onehdá utekl z boje, když šlo do tuhého, a nyní se schovává.
Cítím, že mám dost síly, abych se ho zbavil jedním řádným stiskem své ruky, že bych mu snadno rozdrtil krk jako suchou větev.
Avšak náhle v sobě opět objevuji přítomnost oné úžasné láskyplné moudrosti a její ohromnou živoucí sílu. A v jejím světle najednou vidím tohoto malého pokřiveného tvora v celé jeho „velikosti“. Najednou chápu, kdo to je. Chápu to ale v úplně jiném rozměru, než jakého bych doteď byl sám za sebe schopen. Vím nyní přesně, co je to za druh bytosti. Vím, čím ony měli a mohli být. Vím, proč nejsou. A co je na tom všem nejúžasnější, já vím přesně, co se událo tomuto konkrétnímu tvorovi a jeho cestě životem, co ho formovalo a co ho dovedlo k tomu, že mi v této chvíli visí na ruce se zuby zarytými do mého masa.
Já stále s úžasem vidím, co užitečného mělo z tohoto pokřiveného, vzteklého a na kost vyzáblého tvora vyrůst, a je to neuvěřitelné – já vím přesně, co v této chvíli potřebuje, aby k tomu poznání došel i on sám. Sílu v mé dlani, mou vlastní sílu, která mohla jedním pohybem snadno sprovodit toho škaredého škodícího tvorečka ze světa, nahradila ta neuvěřitelná síla moudré lásky a skrze mou dlaň proudila mocně do jeho nitra.
A on poznal a pochopil…
Já pustil jeho, on pustil mě. V mžiku se po něm jen zaprášilo a byl tentam.
Opět střih.
Čtvrté dějství
Nacházím se ve stejném prostředí, ve stejné budově, ale nyní jsem zde už tak nějak víc zabydlený, jako bych sem už patřil.
Přichází ke mně místní majordomus a hlásí mi, že u vstupní brány je nějaká důležitá delegace a žádá si důrazně mou okamžitou přítomnost.
Poněkud mne zaráží náš vztah s majordomem. Vnímám, že k sobě chováme zvláštní směs přátelské náklonnosti, vzájemné úcty a velkého respektu. Jako bychom byli zároveň kolegy ve vzájemné spolupráci, ale přitom mne on bral jako toho, kdo stojí nad ním. Překvapuje mě to, protože to já vnímám jeho jako správce tohoto zvláštního a zajímavého místa a sám se tu cítím být jen hostem. I proto mě zaráží, co může nějaká delegace chtít právě ode mě.
Procházím vstupní halou a vycházím před bránu. Zde čekají tři vysocí kostlivci. Jsou oblečení do jakýchsi zvláštních obleků, působí jako vojenští hodnostáři. A také že ano.
Oznamují mi, že shromáždili ohromné vojsko, které je v této chvíli rozmístěné všude v blízkém okolí. Přišli prý pro to, že se dozvěděli, že zde vězním jednoho jejich druha a oni si pro něj přišli. Mám jim ho okamžitě vydat a běda, jestli zjistí, že s ním bylo nehezky zacházeno.
Dochází mi, že ten mrňavý skrček, se kterým jsem měl tu čest se setkat v komoře, sem byl vypočítavou lstí vmanipulován jako nevědomá loutka, aby posloužil jako obětní beránek a stal se záminkou právě pro tento účel. Aby byl legitimní důvod nás napadnout. Oni přímo počítali s tím, že já při konfrontaci s ním přirozeně zareaguji tak jako každý jiný a malého kostlivce nakonec prostě rozmáčknu.
Přes prvotní silný záchvěv nejistoty z hrozby obklíčení zničující armádou s úlevou zjišťuji, že ve mně stále stejně mocně plane ona láskyplná moudrost a já se jí opět nechávám vést.
Důrazně, ale přesto v klidu jim osvětluji, že malému skřetu se dostalo vstřícné pomoci a byl propuštěn na svobodu. Mají však samozřejmě svůj cíl, takže o tom vyjadřují pochybnosti a zkouší pokračovat s intrikami. Ale nato se v mých dlaních na krátkou chvíli, na pouhý malý okamžik, vzedme ona síla, kterou bych byl opět schopen smést jejich šiky, a oni jsou jí lehce ovanuti.
Víc není třeba.
Ovšem v ryzosti té síly a v jejím podtónu oni nevycítí jen pouhou hrozbu. Závan moudrosti a lásky působí tak, že oni v tom dokáží pochopit mnohem víc. Hloupost a nicotnou zbytečnost svého původního snažení. A především – oni nabyli k této síle úctu a silný respekt. Ne jen ze strachu. Stejně jako u malého skřeta dokázala i u nich láskyplná moudrost zapůsobit zcela přesně tím způsobem, že tito tvorové něco pro sebe samotné pochopili a mají nyní nakročeno ke změně svých postojů…
Odchází a stahují své šiky. Vím, že sem už se nevrátí. Zcela jistě už ne s nepřátelskými úmysly.
A opět rychlý střih.
Páté, poslední dějství
Jsem zpátky v budově, v nějakém větším sále a náhle přichází host. Je mi sympatický, ale cítím z něj jasně jakousi vyšší autoritu.
Přivádí s sebou nějakou ženu, kterou však také neznám.
Sděluje mi, že díky způsobu, jakým jsem si vedl v bitvě s kostlivci a opičáky, i díky mému jednání a přístupu v následných událostech je mi umožněno pobývat nadále v této krásné budově a ta je mi tímto dokonce i s jejím bližším okolím dána do správy.
K tomu je sem přivedena i ona žena stojící doteď po jeho boku. S rozšířením smyslu mého pobytu zde totiž přichází přirozeně i rozšíření druhů činností, potřebných k správnému celkovému působení. Proto bude potřeba, abychom spolu stáli bok po boku a vzájemně se doplňovali. Každý svým druhem a svým způsobem, avšak v harmonické spolupráci.
Jsme navzájem představeni. Je to osoba zde nová, podobně jako já. Dříve byla uznávanou divadelní herečkou, ale tuto dráhu opustila a už jde jinou cestou.
Jsme si nejspíš v mnohém vnitřně podobni a vnímám, že by to mělo fungovat dobře, ale přesto jsem vývojem událostí v této chvíli poněkud zaskočen. Je to pro mě nové.
Muž nás vede ven a ukazuje nám okolí, ve kterém budeme moci působit. Během prohlídky hezké a zajímavé krajiny se však již probouzím…
*******
Jak jsem již zmínil, sílu toho, co jsem v sobě mohl prožít v těch pár obrazech, jsem několik následujících dní „rozdýchával“. Spojení s tak úžasnou, mocnou a živou silou jsem dosud neprožil. Vím, že bych to mohl popisovat na tisíci stránkách, a stejně bych nedokázal dostatečně vyjádřit tu nepřekonatelnou mohutnost, a přesto dokonalou jemnost síly. To se nedá předat, to se musí jedině prožít…
Nicméně vzápětí se mi dostalo skrze další sen opět velmi silného prožití. Pokud si dobře vzpomínám, bylo to v rozmezí jednoho, možná dvou týdnů…
*********
DRUHÝ SEN
Nacházím se v plavidle, které se pohybuje hlubokým tmavým vesmírem.
Jedná se o relativně malou vesmírnou loď. Se mnou na palubě je skupina přibližně patnácti dalších lidí. Jsme smíšená skupina mužů i žen v plné síle. I když si zpětně nevybavuji jednotlivé osoby, cítím, že mě s ostatními pojí společný zájem, společné naladění, společný cíl.
Loď ovládá a řídí centrální počítač. Těžko se to opět popisuje, ale nejedná se o počítač v běžném smyslu slova. Je to vlastně v podstatě vědomý stroj, celá loď je svým způsobem vědomá, jakoby živá. A co víc, v počítači, v jeho „vědomí“, je ukrytý vzácný, unikátní poklad.
Všichni, celá skupina s naší lodí, jsme nesmírně vzdáleni od našeho domova, který je v nedohlednu. Již dávno plujeme prostředím, které nám je cizí a nepřátelské. Ne snad v tom smyslu, že by na nás něco cíleně útočilo, ale je jaksi … jiné.
Vším totiž prostupuje jakási pokřivenost, deformace. Vše je zvláštním způsobem vnitřně zakalené, otrávené, nic není tak, jak by to mělo správně být.
A zde je další věc, co nás všechny na palubě vzájemně spojuje. Náš centrální počítač, naše loď, která nás unáší nekonečným prostorem, v sobě nese již zmíněný dobře chráněný poklad. Je to vzorek správného „kódu“. Čistého kódu. Kódu, nebo snad jakéhosi základního principu, který v sobě musí mít vše, co se chce rozvíjet a žít trvale a zdravě. Tak, jak to bylo zamýšleno a jak to má být. Ve své podstatě je to klíč ke všemu. Tento kód je nedílnou součástí lodi. Ona sama je unikátním, vzácným živým vzorkem „správného“.
Všechny na palubě tento kód spojuje. Každý z nás si ho totiž v nějaké podobě, odpovídající našim osobnostem, také neseme. Každý jsme sice jiný, ale toto máme společné.
Nyní již chápu, že právě proto jsme tady, kvůli konfrontaci všeho pokřiveného s principem čistého.
…
Jsem s ostatními v řídící místnosti a náhle jsem zavolán před terminál centrálního počítače. Zjišťuji, že jsem vysílán na nějakou misi.
…
Ocitám se nyní na pevné zemi. Okolní krajina je osvětlená takovým zvláštně matným, měkkým svitem. Jako by slunce svítilo sice jasně vysoko na obloze, ale skrze nažloutlý hustý opar. Vidím rozlehlé údolí ohraničené mírnými kopci, v jehož středu leží podivné věžovité město.
Mám vedle sebe průvodce. Připadá mi jako někdo „od nás“, kdo je zde však již delší dobu na nějaké své misi.
Přicházíme na okraj toho zvláštního města. Můj průvodce mě vede širokou cestou lemovanou nízkými kamennými zídkami a řídce rostoucími zakrslými stromy. Připadají mi jako plané jabloně. Za nimi již vidím první z vysokých, mohutných domů. Nic takového jsem ještě neviděl.
Domy jsou oválného půdorysu, velmi vysoké a robustní, mnohapatrové, s výškou se pozvolna zužující do tvaru homole.
Ulice jsou liduprázdné, ovšem podivuhodné domy jsou plné lidí. Vidím je přímo skrz stěny, protože homole jako by byly postavené úplně celé jenom z matného, kalně zažloutlého skla.
Můj průvodce mi ukazuje, že každý z domů obývají lidé, věnující se nějakému jednotnému zájmu. Těch domů je ve městě opravdu mnoho. Některé domy jsou zaměřením svých obyvatel běžné, z nejrůznějších oblastí kultury, byznysu a tak podobně, jiné jsou až obskurní, a některé z mého pohledu dokonce přímo zločinné. Pamatuji si, že jeden z těch vysokých domů byl k mému znechucení obýván lidmi, kteří se věnovali výhradně věcem kolem výroby a distribuce drog. Moc nechápu, jak to všechno může vedle sebe takto fungovat, ale není to v této chvíli důležité.
Nyní mě můj průvodce bere do jednoho z těch domů. Nevzpomínám si již, o jaký zájmový obor zde konkrétně šlo, ale vím, že to bylo něco celkem běžného.
Stojím dole v nejnižším patře a při pohledu vzhůru s úžasem zjišťuji, že budova má v celé výšce působivé atrium s centrálním schodištěm. I přes množství lidí, kteří tuto budovu obývají, a přes množství pater, je pro můj zrak celá skleněná budova stále průsvitná. Je to velmi zvláštní vjem.
Vnímám ale, že lehce kalné zabarvení, matně žlutý tón celé budovy, vlastně všech budov, celého tohoto města, je dán oním pokřivením. Naprosto vše je vnitřně otrávené, vše je postavené na špatném kódu. Jenže on to nikdo nevidí, nikdo to nevnímá. Všem všechno přijde naprosto v pořádku a normální.
Postupuji vzhůru do vyšších a nejvyšších pater. Pozoruji lidi skrz celou budovu a vidím, že ti lidé prožívají své naprosto běžné, všední každodenní smutky i radosti. Mají své cíle a sny, o které usilují, za kterými jdou. Mají dokonce i své vysoké ideály, které zcela upřímně zastávají a o které s plným přesvědčením a nasazením bojují.
Panuje zde celkem jednoduchá hierarchie. Čím vyšší patro, tím větší schopnosti jeho obyvatel a lepší postavení. Lepší život, větší výhody a také vliv na patra pod sebou. Každý se zde snaží podle svých možností a schopností vypracovat co nejvýše.
Jenže oni nevidí to, co vidím a vnímám já. Že uvnitř jejich zažloutlé budovy je vše kalně zažloutlé. I oni sami. Jejich radost je zažloutlá. Jejich smutek je zažloutlý. Jejich chápání úspěchu je zažloutlé. Dokonce i chápání jejich nejčistších ideálů je zažloutlé. A i ti nejlepší z nejvyšších pater, kteří si opravdu zcela upřímně myslí, že dělají pro druhé a pro svůj byznys to nejlepší, co jen mohou, to ve výsledku chápou zažloutle a tím tvoří vše zase jen kalně žluté. Oni i přes veškerou svou nejlepší snahu nejsou schopni opustit rámec zažloutlého vzorce. Všichni zde přijali pokřivený princip cele za svou přirozenost a vše, co cítí, jak přemýšlí, co prožívají a co činí, je ve výsledku pokřivené, nezdravé… kalně zažloutlé.
Nyní již stojím na vrcholu budovy a dívám se na ni shora. Vidím i zbytek města a všechny další budovy, ve kterých to v podstatě funguje úplně stejně.
Různá uskupení lidí, kteří se sdružili v nějakém jim blízkém působení. Nejrůznější budovy nejrůznějších zaměření… ale všechny od samého svého základu postavené a naskrz zakalené špatným kódem. Lidé v nich nejsou schopni vytvořit nic, co by překročilo zažloutlou hranici. Oni si hlavně vůbec nejsou schopni představit, že by něco takového mělo být možné, a ani to nechtějí.
Prožívám silně mohutný kontrast mezi rezonancí toho čistého kódu ve mně a tím, co vnímám z lidí a jejich budov pod sebou. Vše sice drží pohromadě a je plně funkční, ale vím, že v případě konfrontace se správným kódem se všechno zde zhroutí a rozsype.
Nyní ke mně náhle přichází cosi, jakási bytost, kterou nevidím, ale vnímám její velikou sílu. Stojí za mnou a nade mnou. Je to něco, co má moc nad tímto městem, něco, co chce, aby toto město takto fungovalo. Špatný kód, kteří všichni zde přijali za svůj, je jejím dílem. Ona bytost nastavila tento řád a koloběh věcí tak, jak jí to vyhovuje, jak ji samotnou to těší.
Čistý kód ve mně, rezonance toho, jak mají věci být správně, to malé zrnko Pravdy, ji znervózňuje a dráždí.
Bytost mi lichotí. Že prý ve mně vnímá velikého silného bojovníka a výjimečně schopného vůdce a předkládá přede mě veliký silný meč. Vnímám, že z něj sálá skutečně velká moc. Bytost mi říká, že pro tu sílu, kterou ve mně vidí, mi tento meč nabízí jako dar. S ním budu moct vládnout celému městu. Všichni ti nejschopnější, kteří se vypracovali do nejvyšších pater svých budov, se všemi těmi, co stojí pod nimi, s ním budou podléhat mé vůli.
Dívám se na nabízené kalné město. Dívám se na nabízený meč. S vlastní silou, kterou díky té bytosti teď vidím, a s tou nabízenou ohromnou mocí meče bych zde mohl dělat hotové divy! Nikdo z těch dole by se mi nemohl postavit na odpor!
Ale najednou pomalu začínám vnímat, že i síla z meče je kalná. Ano, vždyť ten meč samotný je matně zažloutlý. Dochází mi, že v momentě, kdy bych přijal meč a vládu nad městem, nad vůdci věží, přijal bych hru této bytosti. Její princip. Byl bych možná vládcem, ale kalným vládcem v kalném městě.
Přišel bych o zrnko čistého kódu v sobě. Toho správného principu, který skutečně vládne. Ovšem vládne celému stvoření a bude nakonec vládnout i zde. I této bytosti. Avšak zcela jinak, než si usmyslela vládnout ona sama.
Odmítám meč i vládu nad městem a cítím od bytosti prudkou vlnu nevole a nenávisti. Ale je mi to jedno, protože vím, že síle čistého kódu nemůže ze samotné podstaty věci nic doopravdy dlouhodobě vzdorovat…
S tímto se probouzím ze snu.
***********
ZÁVĚR
Jsou to již asi dva roky, co se mi tyto sny zdály.
V první fázi jsem, především díky prvnímu snu, prožíval neskutečné vnitřní nadšení. Nejen z toho, že jsem něco tak neskutečně silného a úžasného mohl prožít. Ale i z toho, že jsem něčeho takového schopen já. Že se mohu spojit s takovou silou a s ní působit. Protože jsem přesvědčen, že to nebyl „jenom sen“. To byla reálná síla, dotknul jsem se čistých, skutečně živoucích principů a děly se nádherné věci. Přetékal jsem nadšením, měl jsem vnitřní jistotu, že takto mohu působit.
Zkoušel jsem dokonce přikládat ruce na různé věci. Vždyť přece někteří lidé podobně působí, říkal jsem si.
Ale ono se nic nedělo…
Brzy jsem zjistil, že způsob použitý ve snu mi prostě nefunguje, a začal jsem zkoumat, co mi to tedy všechno mělo říct. Všimnul jsem si pak v běžném denním životě, v různých situacích, že občas registruji momenty, kdy ve mně tichounce, tichoulince zarezonuje tón, který již znám. Tichý jemný tón láskyplné moudrosti.
Došlo mi, že o toto se mám snažit. Ne dělat zázraky nebo domněle velké činy ve jménu Světla. Ale žít svůj každodenní život tak, aby každý moment, kdy přistupuji ke své práci, k jiným lidem, k odpočinku, každé mé hnutí mysli, každá emoce, mé celkové naladění rezonovaly ve spojení s láskyplnou moudrostí tak, jak mi bylo umožněno ji poznat.
Jestli mohu dělat doopravdy „velké“ činy, musí vyrůst na tomto. Ale pak už je zřejmě ani nebudu vnímat jako velké. Budou prostě přirozené.
A také jsem samozřejmě zjistil, jak daleko mám do toho ideálu ze snu. Kolik práce mi ještě dá se k němu alespoň trochu přiblížit.
Vzpomněl jsem si také časem, že jsem již vlastně zažil situaci, kdy jsem se, žel svou vlastní vinou, nechal zahnat na úplnou krajní mez a prožíval jsem beznadějnou blízkost konce svého života. Přinejmenším v té podobě, jak jsem ho dosud žil. Ztrátu všeho, co mi do té doby bylo blízké, co pro mne mělo hodnotu, ztrátu všech cenných pozic. A že v momentu, kdy jsem stál ve svém pomyslném posledním patře a již jsem rezignovaně zavíral své oči před blížícím se koncem, přišel ke mně tenkrát v nouzi sice krátký, ale spásný dotek živé moudrosti.
Při něm mi vnitřně došlo, že vše, co prožívám, je jenom lekce, zákonitě plynoucí z mých předchozích chyb a slabostí.
Především však – a to bylo v té chvíli asi nejzásadnější sdělení – ve mně vyvstala jistota, že naprosto každá situace má své správné řešení. A že právě o to tady celou dobu jde. Pochopit, poučit se, vyrůst na tom a jít dál.
Tenkrát mi to prožití dalo důvěru a sílu. Pozvedl jsem svou hlavu, nadechl se a svýma rukama začal skutečně rozhánět kostlivce, kteří mě již začínali pomalu trhat.
Jsme v úžasně moudře a láskyplně dokonale zařízené škole. Jsem si zcela jistý, že toto platí pro každého jednoho člověka v jakékoliv životní situaci. Vždy je cesta ven.
Došlo mi, že byly zajímavé i momenty, kdy například v zaměstnání vyvstaly problémy, ať již technického nebo mezilidského rázu. Při objektivní snaze o nejlepší řešení, pokud jsem se zbavil svých osobních přání, jsem dokázal zavnímat širší souvislosti problému a buď svým názorem, nebo postojem jsem dokázal věci prospět.
Tehdy jsem vlastně také „přiložil“ na poškozené místo svou ruku, uviděl jsem souvislosti a zjistil, co je třeba k ozdravění.
Nebylo to tak velkolepé jako ve snu, ale bylo to tam – malé zrnko láskyplné moudrosti, tak jak jsem byl schopen ji v té chvíli přijmout a předat ji dál.
A také jsem zpozoroval, jak zásadní vliv na mě má ten druhý sen.
Jeho síla není tak zářivě strhující a inspirativní. Je možná víc nenápadná, ale přesto velmi, velmi zásadní. Trochu mě to stále uvádí do rozpaků, protože aniž bych si to hned uvědomoval, změnilo se jím mé dosavadní chápání všeho lidského pozemského … s prominutím, pachtění.
Nechci tvrdit, že jsem hrdinným bojovníkem nesoucím zářivý klíč čistoty. Ale zjistil jsem, že se nyní nejsem schopen vnitřně zapojit do spoluprožívání společenských problémů tak, jako mé blízké okolí, rodina a přátelé. Ohrožení demokracie a stability v Evropě, globální pandemie, hospodářská krize, války, změny klimatu a mnoho jiného mě nechává vnitřně chladným. Nejsem si jistý, zda je to úplně dobře, ale nedokážu to prostě nevnímat jako zažloutlé problémy zažloutlého domu, který se stejně musí nakonec rozpadnout. Já ho nespravím, to ani není možné.
Mohu jen jít dál a na své cestě se snažit uvnitř i navenek pro ostatní… znít tím správným tónem. Tady a teď.
Po prožití několika opravdu výrazných událostí, které se mi staly v následujícím roce po těchto snech, jsem i díky nim pochopil, že naprosto vše, co se každému jednomu z nás děje, k nám přichází po přesně daných drahách a přináší v dokonalé moudrosti přesně to, co každý jeden z nás potřebuje. Do těch nejmenších, neuvěřitelných detailů. Ne snad, že bych o tom již dříve nečetl, ale pochopení v prožití pak má zcela jinou váhu.
My toto ale nejčastěji nejsme schopni vidět. Přes všechno přemýšlení jedoucí po naučených drahách, pro naše vlastní zaujetí všedními zažloutlými problémy nepoznáváme vyšší moudrost v detailech každodenního života, které nás neustále láskyplně vedou vzhůru.
Nejsme schopni nestisknout našim malým kostlivcům krk, když se nám zahryznou do ruky. A pak musíme řešit, že naše panství je obklíčeno vojskem, jehož sílu nemáme šanci odrazit. Sami v koncích pak zoufale prosíme vzhůru o pomoc. Ale kdybychom se naučili naslouchat láskyplné moudrosti, která řídí celé toto Stvoření, nemusíme pak takové problémy vůbec řešit.
Tedy přes všechen var, do kterého se dostává náš svět, se snažím s tím vším nějak poprat. Překonávat své malé já a být lidem kolem mě a mému okolí ve své všední každodennosti co nejvíc přínosem. V myšlenkách, v emocích, v jednání.
Jsem se sebou každý den, tak vím, jak moc je to těžké práce. Ale i díky těmto mým snům vím, že je opravdu, opravdu o co se bít.
Přeji tedy všem krásné sny, a ještě krásnější bdění, přátelé.
M.M.
