Nedávno jsme prožili adventní údobí a vánoční svátky, přičemž se v tomto čase odehrávalo více dějů. Některé předkřesťanské kultury a jejich soudobí stoupenci slavili v této době (letos 22. prosince) zimní slunovrat, po němž se dny začínají pozvolna prodlužovat, a životadárné Slunce na obloze opět stoupá vzhůru, v důsledku čehož přibývá i denního světla. Přestože velký bytostný Slunce je mocný a zářivý, tak i on je jen věrným služebníkem Boha, jenž trůní v nejvyšších a nejsvětlejších úrovních. Zimní slunovrat je tudíž běžným přírodním dějem, který lze přiřadit ke stále se opakujícímu tvořivému úsilí bytostných. A to by se nemělo stavět výše, než vznešené duchovní dění, které v této době probíhá.
Z hlediska neobvyklých přírodních dějů se letošní závěr roku od obdobných údobí minulých let odlišuje v tom ohledu, že právě v této době je nejblíže Země kometa Borisov – vesmírný posel z jiných hvězdných systémů, který nás má zřejmě předpřipravit na příchod skutečné Velké komety, o níž jsme psali v článku Zářící Hvězda. Jelikož kometa Borisov přilétla z nesmírně vzdálených oblastí, přinesla sebou i neobvyklý druh záření, které na nás určitým způsobem působí. Leč jen málokdo na sobě dokáže toto záření pociťovat natolik, aby pochopil, co nám zvěstuje. Lidé se povětšinou zaměřují spíše na – dle nich – „důležitější“ věci.
V předchozích dnech to byly hlavně přípravy i okázalé oslavy „světských“ vánočních svátků, jež se spojují s radostí, štědrostí, hojností apod. Většina z dospělých lidí naší moderní doby se na toto období těšila především kvůli dnům volna, dobrému jídlu i pití, příbuzenským sešlostem, leckdy spojených s běžným tlacháním atd. Malé děti se zase těšily na „dárečky od Ježíška“ a pohádky, na něž se během vánočních svátků často dívají. Avšak Ježíšovo narození, jehož přesný den ani neznáme (termín 24. prosince prý autoritativně ustanovil papež Liberius), bylo o něčem zcela jiném. Podívejme se proto na skutečný význam, přínos a duchovní symboliku dějů, jež se v oné – pro celé lidstvo tak důležité době – odehrávaly. Kdo je ale skutečně pochopil?
Pozorujeme-li s vnitřní bdělostí rozličné výtvory a díla, jež se vztahují k narození Syna Božího Ježíše, uvědomíme si, že většina z lidí odedávna místo duchovních dějů upřednostňovala hmotné. Jako příklad si nejprve uveďme dodnes tak oblíbené „betlémy“. Pozorujeme-li na výstavě „betlémů“ jejich rozličné ztvárnění, vidíme, kolik představ měli jejich tvůrci o tom, co se odehrávalo při narození Ježíše. Převážně je v těchto ztvárněních právě narozený Ježíšek jakoby v pozadí a nezřídka je i jeho postavička poněkud nepovedená. Hlavně ve větších „betlémech“ se často klade důraz na co nejvíce okolních lidí, zvířat, honosných staveb domů, chrámů atd. Samozřejmě lze nalézt i nádherné vyřezávané či další „betlémy“, v nichž je zářivý Ježíšek hlavní postavou. Kolem něj bývají jen Maria, Jozef, zbožní pastýři atd. Tato díla vytvářeli skuteční umělci, aby tím velebili Spasitele a povznesli ostatní, kteří to shlédli.
Narození ve chlévě v sobě též skrývá poučení. Opustíme-li obvyklou představu, že to bylo „Bohem chtěné“ a podíváme-li se na to z jiného hlediska, můžeme to pojmout i odlišně, než jak se to běžně vykládá. Představíme-li si ženu v pokročilém stádiu těhotenství, jež nutně potřebuje nalézt příbytek a klid k tak potřebnému odpočinku, a je se svým mužem všemi odmítána, není to nijak chvályhodné. Dodejme ještě, že tato žena ve svém lůnu nosila Syna Božího, což třeba Alžběta uzřela již v průběhu těhotenství. Lidé však opět upřednostnili pozemské pohodlí před tolik potřebnou pomocí těhotné ženě i přicházejícímu pomocníku. To je žel pro naši kulturu charakteristické. Avšak jinde mívali i lepší zvyklosti. Když třeba přišel duchovní zvěstovatel k indiánskému kmeni, téměř všichni ho zvali do svého stanu, aby u nich přenocoval, rádi ho pohostili atd.
Každý člověk naší kultury také zná „klanění se tří králů“ a domnívá se, že je něco velkolepého na tom, když králové z dalekých zemí, vedení zářící Hvězdou, dorazili k novorozenému Ježíškovi. Málokdo si ovšem uvědomí, že tito tři králové zaměnili duchovní za dary pozemské. Tři králové sice nalezli cestu ke chlévu a odevzdali Ježíškovi své dary. Ale pak zanechali dítě opět zcela bez ochrany a navrátili se do svých domovů. Přitom mu měli urovnat pozemskou cestu svým bohatstvím a mocí, aby mu při plnění jeho poslání nebylo způsobeno utrpení. Nepoznali plně svou vznešenou úlohu, ačkoli byli osvíceni, aby mohli dítě nalézt. Namísto toho, aby sami sebe odevzdali Ježíši a po celý Jeho pozemský život mu sloužili – jinak řečeno, aby ho vzali k sobě a ochraňovali ho jako nejdrahocennější klenot – dali mu jen něco z přebytků svého majetku a pak zase odjeli. Protože ho nikdo z pozemsky mocných vladařů neochránil před nebezpečími, mohl být později Ježíš svými odpůrci hrubě napadán a dokonce i zavražděn! V jenom spirituálu se proto zpívá: „Hanba nám, tak přivítán byl Pán…viz zde.“ Jako Pán přitom byl vnímán Syn Boží, jenž přišel ke svému lidu, který si ho vroucně toužebně přál a vyprosil!
Proč se však musel Ježíš, Syn Boží, narodit na Zemi, jež je tak nesmírně vzdálená od místa jeho původu, nejvyšší Božské úrovně? Abychom zde v této pozemské hmotě neuvízli a nezahynuli! Duchovní vývoj totiž v té době ustrnul. Lidští duchové, jež po tisíciletí v pokušeních padali do osidel hříchu, násilně zdržovali – a dodnes stále zdržují – všechen skutečný vývoj kupředu. Pozemské technické vymoženosti přitom nejsou pokrokem ve smyslu Bohem zamýšleného světového dění. Proto byla nutná co nejrychlejší pomoc Stvořitele! Každé další století bylo by toto zlo natolik zvětšovalo, že později by již nebylo možné přijmout Boží pomoci. Nadvláda rozumu by postupně zcela vyloučila jakékoli pochopení duchovního, natož Božího zvěstování.
Jelikož si lidé udělali „modlitebnu“ ze svého mozku a tam se klaněli rozumu, nevnímali už ani svůj cit, skrze nějž se má projevovat duch. Ze Světla bylo pozorováno, že kdyby tehdy byli lidé ponecháni bez pomoci shůry, klesli by tak nízko, že by později nebyla možná ani inkarnace ze Světla. Proto tenkrát Bůh ve své lásce přinesl tu oběť, že k Zemi vyslal část Sebe, aby Jeho Božská jiskra přinesla zbloudilým lidem Světlo! Narození Kristovo bylo tedy aktem Boží lásky pro celé stvoření a mělo v lidech probudit duchovní cit, jímž se projevuje i čistá láska, kterou Ježíš tak často zdůrazňoval. Rovněž pozemskému lidstvu zvěstoval Slovo Otcovo, jinak řečeno Pravdu, kterou měli lidé nejen přijmout, ale též dle ní žít.
Co vše nám skutečně přináší pravé vánoční svátky? To můžeme prožít jen citem, tzn. ve svém nejhlubším nitru. Náš duch přece cítí, co nejvíce potřebujeme! Vždyť z jeho chtění navenek vyplývají i odpovídající touhy, jejichž příčinu si často ani neuvědomujeme. Většina z lidí třeba touží po „bílých“ vánocích, kdy krajinu i vše ostatní pokryje čistý běloskvoucí sníh, na němž se tisícero násobně odráží světelné paprsky Slunce. Podvědomě totiž cítí, že nejvíce potřebují čistotu a světlo, aby se i jejich duše mohla očistit a v nitru se rozžehla jasná záře i vroucí láska.
Duchovně pojaté vánoční svátky plně odpovídají smyslu obřadu Grálu, jenž je nerozlučně spojen s Boží láskou a nazývá se slavnost Zářící Hvězdy. Aby k nám v těchto slavnostních dnech mohl proniknout paprsek Boží lásky, musíme ovšem do svého nitra nejprve přijmout paprsek čistoty! Proto bychom si v prvé řadě měli dát pevné předsevzetí, že se plně otevřeme čistotě! Potom budeme správně slavit nadcházející slavnost, jak je to dle vůle Boží! Tím přinášíme Bohu pravý dík za Jeho nesmírnou milost, kterou v této době poskytuje i naší Zemi!
Jak tomu mělo být už dávno kvůli narození Syna Božího Ježíše, tak i slavnost Zářící Hvězdy by se měla stát vroucím díkůvzdáním za téměř nepředstavitelnou Boží Lásku! Ta je zjevná i z toho, že nám Bůh přislíbil a k naší Zemi poslal Zářící Hvězdu! Kamkoliv ta vyšle svůj čistý, duchem prožhavený plamenný paprsek, tam se splňuje velký akt milosti Lásky Boží! A jestliže musí Zářící Hvězda na Zemi nejprve uskutečnit soud, tak i v tom spočívá Láska Boží, neboť všem tvorům, usilujícím ke Světlu, přináší vykoupení a osvobození z nadvlády temných a účinků jejich zlého chtění. Záření nejčistší Boží Lásky totiž snesou jen ti lidé, kteří se s těmito proudy harmonicky spolu zachvívají. Usilujme proto ze všech sil o to, abychom v těchto ohledech – i ostatních shůry přicházejících požadavcích – obstáli a dokázali paprsky Boží Lásky nejen přijmout, ale bez zakalení je předávat dále i ostatním tvorům, jež si to zasluhují!
Autor: Vít Syrový
