Je Přísnost Součástí Lásky?

Čistá duchovní láska a hluboké lidské city se od nepaměti spojují s růžemi. Lidé správně vyciťují, že toto spojení má hlubší duchovní podstatu, a proto nemůže být náhodné. Obrazně je možné říci, že růže je považována za ušlechtilou pozemskou formu lásky, povznášející city člověka ke kráse. Už jen samotný pohled na růži, spojený s vnímáním jejího šlechetného působení, vyvolává léčivé účinky, a v nejednom člověku dokonce i vyciťování nádhery duchovního domova.

Jestliže hledáme odpověď na vzájemný vztah mezi láskou a přísností, často se obracíme do svého nitra nebo vyhledáváme rady vzdělaných odborníků, jejichž názory se však v současnosti ostře vzájemně popírají. Zamysleli jsme se někdy nad tím, co nám o lásce a přísnosti říká již svým vzhledem samotná růže?

Vzhled rozvíjejícího se rubínově červeného květu připomíná točící se spirálu nikdy nekončícího duchovního života. Květ je dávající částí růže, naplňujíc okolí povznášejícím vyzařováním, vzhledem i pronikavou jemně sladkou vůní, na rozdíl od stonku a listů, jež mají za úkol přijímat pro květ energii ze země a slunečního záření, stávajíc se tak přijímající částí. Zjednodušeně můžeme říci, že květ se neomezeně dává, zatím co stonek neustále přijímá novou posilu pro život z objetí země.

Jestliže tento děj neustálého dávání a přijímání obrazně přeneseme do oblasti lidského života, tak právě v něm se zřetelně zrcadlí i pravá podoba mezilidské lásky, která má být též založená na neustálém dávání a přijímání, ať se již projevuje v jakémkoliv vztahu.

Je to ale všechno, o čem nás může růže poučit svou mnoho říkající podobou? Nepřehlédli jsme ještě nějakou významnou maličkost, jež by svědčila o tom, že růže poukazuje také na nelítostnou přísnost, která je také neodmyslitelnou součástí jejího jednotného působení?

Budeme-li pozorní, všimneme si, že každá šlechtěná růže má kromě květu, stonku a listů ještě i ostré trny, připravené zranit každou pěst, jež by se opovážila necitlivě ji sevřít nebo vytrhnout ze země. Čím silněji ji svírá, tím intenzivněji a bolestivěji člověk pociťuje její vlastní přirozenou neústupnost, a tedy i přísnost.

Mnohým se to může zdát nepochopitelné, ale jdeme-li do důsledků, zjistíme, že ta samá růže, která přináší potěšení a duchovní posilu, dokáže někdy zranit do takové míry, že vyvolá krvácení. Každý však sám rozhoduje o tom, zda nechá na sebe zapůsobit dobrotivost nebo přísnost růže tím, jak s ní zachází. Ostny, ať jsou jakkoliv ostré a bolestně zraňující, plní ve skutečnosti jen svou přirozenou obrannou a výchovnou úlohu.

Chceme-li pochopit, jak je přísnost všeobecně ve společnosti akceptována, zaměřme se na jednu symbolickou, avšak tolik říkající maličkost: kam se z obrázků růží, s nimiž se setkáváme například na pohlednicích či v kalendářích, vytratily trny? Je to zvláštní, ale téměř všude se zobrazuje a dostává do popředí jenom samotný květ v co nejskvělejší podobě, až se nám zdá, jako by trny už k růži ani nepatřily, přestože jen s nimi je úplná. Dokonce na ně zcela zapomínáme. Je to jenom náhoda, nebo důkaz toho, že podvědomě vyhledáváme jen dobrotivost lásky, protože je příjemnější než přísnost, která ostře a neúprosně odhaluje naše nedostatky?

Žel, přísnost je v současnosti nepochopená a pro většinu lidí nepřijatelná. V nemalé míře se na tomto stavu podílí také to, že se často zaměňuje s hrubostí či chladnou lidskou necitlivostí, které jsou jejími negativními protiklady, nikdy však ne pravou přísností. Nebudeme se nyní zamýšlet nad zkázonosným dopadem tohoto celospolečenského přehmatu, protože následky jsou nepředstavitelné. Uvědomme si však, že k tomuto stavu nedošlo náhodou, ale zcela zákonitě, proto, že se z přísnosti úplně vytratila základní duchovní a lidská hodnota – spravedlnost, která by se měla důsledně uplatňovat vždy a všude.

Jen spravedlnost, podmiňující citovou schopnost přesného rozlišování mezi dobrem a zlem, opravňuje k přísnosti vždy, když je nevyhnutelné, aby se uplatnila. A právě v tom spočívá i jistota, že nebude nikdy zneužita a projeví se v konečném důsledku jen podporujícně.

Stejně, jak není možné ztotožňovat hrdost s pýchou, pokoru se sebepodceňováním, tak není možné ani spravedlivou lidskou přísnost ztotožňovat s hrubostí a nelidskostí. Přísnost není dokonce ani trestem, ale jen důsledkem zákonitého zpětného působení, vracejícího člověku přesně to, co si přál, nebo co si vlastním konáním zasloužil.

Ale pozor! Pochopíme-li pojem přísnosti v nejhlubší podstatě, zjistíme, že není prvkem uplatňujícím se jen v mezilidských vztazích, jak jsme si dosud mohli myslet, ale setkáváme se s ní i v projevech Boží Vůle, kam jako neodmyslitelná součást nadlidské Spravedlnosti patří.

Přísnost Boží Spravedlnosti, o níž jsme se zmínili, se však neuplatňuje jen ve vzdálených duchovních úrovních Stvoření, ale i na Zemi, prostřednictvím působení duchovních pomocníků žijících v pozemských lidských tělech. Na to je třeba pozorně dbát, protože kdo nebude plně respektovat spravedlivou přísnost, projevující se právě prostřednictvím těchto pomocníků, bude se tím ve skutečnosti vzpírat a proviňovat proti Nejvyšší Vůli.

V neschopnosti respektovat účinky spravedlivé přísnosti spočívá v současnosti jedno z největších nebezpečí, hrozící uvést do zmatku i jinak pevně stojící lidi, avšak především ty, kteří byli učením náboženských společností přiváděni k zavádějící představě o nekonečně odpouštějící Božské Lásce, která se nikdy neprojeví tak, aby člověku způsobila bolest. To je však jed, protože každý, kdo se duchovně správně nenamáhá a upadl do osidel lenosti, bude muset právě na Boží přísnosti bolestně ztroskotat, aby přišel k poznání svého osudného omylu.

Právě díky přísné spravedlnosti, uplatňující se v projevech Boží Vůle, nabývá láska svou ryzí a plnohodnotnou podobu. Jestliže to dokážeme včas pochopit a poznat, potom nás právě toto poznání v hodině nouze ochrání před nejedním bolestným prožitím.

Text od Tomáše Lajmona z knihy “Na cestě vzestupu”