Desatero 1. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, nebudeš mít jiných bohů mimo Mne!

* Mám Tě, Pane, vždy a za všech okolností, na prvním místě?

* Nepředsouvám něco nebo někoho mezi Boha a sebe?

* Neodsouvám čas na „Boží věci“ na „potom“, protože upřednostňuji osobní čas vyplnit především svými zálibami, rodinou, výlety, zážitky, apod?                                                                  

* Věnuji dostatek času modlitbě, čtení Písma, Slova, kvalitních duchovních textů, tichému velebení Pána…?

* Nezanedbávám pobožnosti, bohoslužby, Slavnosti?

* Přemýšlel jsem někdy nad tím, jak nesmírně urážlivé je říci Tomu, kdo nám dává život a celé bytí a každodenně nás zahrnuje svojí láskou a všemi milostmi: „Pane, rád Ti věnuji několik minut, či snad hodinu času z celého dne?“ Uvědomuji si, že Bohu nepatří málo nebo více, Bohu patří všechno!

* Myslím na Boha v každé situaci svého života?

* Začínám a končím svůj den modlitbou? Jak moje modlitba vypadá? „Pane, jen Tobě Jedinému patří vždy nejvyšší dík, velebení, chvalozpěvy, klanění a sláva, ale též bázeň.“ Praktikuji to podle toho?

* Existuje něco, čeho se bojím více než Boha? Bídy, války, stáří, nemohoucnosti, samoty, nemoci, budoucnosti…?

* Nerouhám se někdy?

* Pociťuji často nespokojenost či nespravedlnost, reptám, stěžuji si na nepřízeň osudu?

* Přemýšlím nad tím, čím vším mohu vyjádřit svůj dík a velebení Stvořiteli?

• Činem?
• Slovem?
• Čistotou myšlenek?
• Radostným přitakáním životu? Mám rád život?
• Raduji se z každého dne a ze všeho, co smím prožívat?
• Děkuji Pánu za všechno? I kdyby to bylo bolestné a nepříjemné?
• Vykonávám všechny práce a povinnosti s radostí, že je vůbec mohu (smím) vykonávat?
• Pracuji s díkem v srdci a co nejlépe, jak dokáži?
• Snažím se vykonávat práce s větší a větší precizností a tak, aby se každé moje dílo mohlo přibližovat až k mistrovství, aby měl Nejvyšší z mého konání jen radost?                                            

* Ozývá se v mém nitru tichá modlitba před započatou prací, např.: „Vše, co konám, toužím konat ke Tvé cti a slávě, ó, můj milostivý Pane.“

* Existuje něco, co jsem Bohu slíbil (např. za splnění své prosby nebo přání), ale pak jsem to nesplnil? Nehledám výmluvy, proč to nešlo? Člověk si má dobře rozmyslet, než něco slíbí, neboť: Je lépe Bohu neslibovat, než potom své sliby neplnit!

* Poskytuji nezištnou pomoc potřebným? Pán Ježíš pravil: „Cokoliv jste mým maličkým učinili, Mne jste učinili!“

* Jsem prodchnut touhou líbit se svému Pánu, Stvořiteli? Toužím být bohulibým?

* Uvědomuji si, že svůj dík a velebení mohu částečně vyjádřit i tím, co nesu v sobě? Snažím se neustále vykořeňovat svoje nectnosti, sklony k nedobrému, nízkosti, které se Pánu nelíbí a naopak, snažím se usilovat o ctnosti a toužím být nositelem vznešených a ušlechtilých lidských hodnot?

* Je pro mne Bůh skutečně BOHEM? Je Bůh skutečně alfou a omegou mého života? Dokazuji to každou myšlenkou, slovem, každým činem?

* Nezapřel jsem někdy v minulosti Boha (nestyděl jsem se před někým za to, že jsem věřící), dokázal jsem se „zastat“ věcí Nejvyššího, přiznat se k Němu?

* Nekonal jsem někdy, nebo nekonám, byť nevědomky, svatokrádež? Za svatokrádež se považuje každé znesvěcení, zneuctění Stvořitele, posvátného předmětu, symbolu, eucharistie, kostela, chrámu, nebo i sloužící osoby (např. kněze, řeholnice…). V jednotlivostech může se jednat o přehlížení či odsouvání věcí Božích na neuctivé zadní místo, pohrdání, hanění či zesměšňování víry nebo samotného Stvořitele, křivá přísaha při Jménu Božím či na Bibli, neuctivé chování v kostelech, svatostáncích, chrámech, svatyních a na posvátných místech, to se týká i zcela nevhodných a nedostatečných oděvů, ve kterých někteří lidé tato místa navštěvují. Ti, kdo chodí do kostela, mohou konat svatokrádež neúplnou, zatajovanou či neupřímnou zpovědí, pošpiněním hostie, nevhodným chováním, rušením bohoslužeb a pobožností, nevhodnými myšlenkami nebo ledabyle, formálně odbytou či zcela chybějící přípravou k těmto svátečním chvílím (zde dochází k propojení s třetím přikázáním – o svěcení svátečního dne, k čemuž patří nezbytně i příprava).

* Zpytuji své svědomí, zda přece jen v něčem nejsem modloslužebníkem – tedy jestli nepovyšuji nad Boha nic a nikoho? Nebo nedávám ve svém životě nic na stejnou úroveň s Ním?

* Modlářství má mnoho forem. Patří do nich také uctívání obrazů, soch, rytin a jiných symbolů. Nemají se uctívat hmotné věci, statky, peníze, pocty a slávy a vyvyšovat lidi nad Stvořitele! Lidé si o Bohu nesmí vytvářet představy, ani si Ho zobrazovat či zpodobňovat s něčím pozemským, nebo se těmto představám či zpodobněním klanět a sloužit jim.

* Neupřednostňuji svou ženu, své dítě (děti), požitky, pozemskou slávu a moc, majetek a peníze, různé závislosti, záliby a lpění, pro které jsem schopen přinést každou oběť a čas? Toto vše člověka silně připoutává k zemi, jakmile přejde na onen svět, do jemnohmotné úrovně.

* Uvědomuji si, před čím mě chrání a k čemu mi pomáhá 1. přikázání?

* Přemýšlel jsem někdy nad tím, že jsme my, lidé, velmi náchylní k tomu, abychom se oddali nějakému sklonu, který je schopen nás nakonec zotročit, protože si z něj uděláme svou modlu, svého „boha“?

* Vím, že svým lpěním na něčem či na někom se nebudu moci po přechodu na onen svět od toho odtrhnout, neboť mne poutají svazující vlákna, silnější či tenčí – podle toho, jak silné bylo moje lpění či závislost?

* Mám ujasněné, že se stávám vždy pozemsky připoutaný skrze jakoukoliv svou závislost, svoje lpění nebo svůj sklon k něčemu pozemskému?

* Uvědomuji si, jaké v tom spočívá nebezpečí? Že je připoutáním lidská duše brzděna a zdržována od dalšího vzestupu, ztratí tak poskytnutý čas ke svému vývoji a vydává se tím nebezpečí, že se nedokáže včas odpoutat a nevyjde z jemnohmotných úrovní vzhůru, ale bude spolustržena do rozkladu veškeré hmotnosti, což by pro ni znamenalo duchovní smrt, tedy konečný zánik?

* Pomoc 1. přikázání spočívá ve vědění a v jistotě, že staví-li někdo ve svém životě, v celém svém bytí, BOHA nade vše, ve svých slovech, myšlenkách, a v činech, pak ho tato láska k Nejvyššímu váže, drží ho i na onom světě a díky tomuto spojení – této vázanosti, také duše ihned usiluje vzhůru a je nesena až k branám Ráje. Zde smí pobývat jen lidští duchové, kteří jsou již oproštěni ode všeho pozemského a kteří prožívají svoji vázanost pouze k Bohu a k Boží Pravdě! Proto je toto nejvznešenější 1. přikázání pro člověka také tím nejdůležitějším.

* Nechodím do prostředí, naladěného proti Bohu, víře, proti Desateru? Nestýkám se s lidmi, kteří jsou podobného smýšlení – proti Bohu?

* Nesleduji a nevyhledávám díla a výtvory temna, které uráží Boha a oslavují zlo (hudba, filmy, videa, přednášky, texty, rozhovory, vtipy…)?

* Nehledám řešení svých problémů jinde než u Boha (obzvlášť, když se mi zdá, že nedostávám žádnou odpověď)?

* Neurážím svými řečmi nebo skutky Pána všech světů?

* Je tomu tak, že všechny činnosti začínám a končím s myšlenkami na Stvořitele? Na začátku si vyprosím sílu a požehnání k činu a na konci vroucně děkuji za milost, že jsem určité dílo mohl dokončit?

* Odvádím vždy všechny chvály, pozornost a vděčnost lidí k Nejvyššímu? (Mnohé hodnotné duchovní texty nás varují: „Před chválou, díkem, vyznamenáním a oslavováním čistý lidský duch prchá.“)

* Jsem si vědom, že pokud toužím být služebníkem Páně, musím se udržovat ve stavu stálé připravenosti, abych mohl, kdykoliv to bude zapotřebí, být použit jako nástroj Vůle Nejvyššího, až mě Pán zavolá? Konám podle tohoto vědomí?

* Ptám se vždy a ve všem jako první, jaká je Vůle Nejvyššího?

* Mám stejně vroucí vztah k Bohu Otci, stejně tak i k Synu Božímu – Ježíši, tak i Duchu svatému – Immanueli, jež je Vůlí Stvořitelovou?